Výlet na zříceninu

V sobotu jsme s paničkou vyrazily na výlet. Trasu si našla na internetu a tak jsem se s lehce staženýma půlkama obávala, kde zase skončíme. Náš cíl byl ve vedlejší vesnici, vzdálené asi 6 km. A tak jsme vyrazily. První zastávka byla můj milovaný otnický rybníček. Panička usoudila, že bude nejlepší, když se na cestu trošinku ochladím a půjdu mokrá. Já jsem její nápad uvítala s nadšením a hned na úvod jsem si střihla pár výskoků.

Než jsem se vůbec stihla rozkoukat, panička už balila batůžek a velela odchod. Lítostivě jsem koukala na vodní hladinu, a jen velmi neochotně jsem rybníček opouštěla. Panička mi ale cestu zpříjemňovala blbinkama a tak jsem rázem na vodičku zapomněla. Sluníčko pálilo čím dál víc a tak jsme pravidelně zastavovaly, abychom si odpočinuly a doplnily tekutiny.

Jelikož jsem ale pes akční a ležet vydržím jen když spím, brzy mě takové lelkování přestalo bavit a vydala jsem se na průzkum nedalekého pole s obilím. Ze zkušenosti totiž dobře vím, že se tam většinou ukrývá kořist. Lovecké pudy začaly bít na poplach. A měla jsem pravdu! Kousek ode mě se rozebíhá srnka! Nedbám ostře šlahajícího obilí a vyrážím jako divoká šelma za svým obědem. Nojó, tak to úplně neklaplo, ale stejně jen kvůli paničce, která pískala jak vzteklá. Být to na mně, tak je srna moje. Takhle jsem se musela potupně vrátit s prázdnou...

Honění nevinných zvířátek se mi ale zalíbilo natolik, že jsem zvládla vyplašit ještě několik bažantů a zajíčků. Moje tryskolítání z jednoho pole na druhé mělo jedinou nevýhodu - došly mi baterky...

Panička mou snahu zajistit nám oběd ale patřičně vyzdvihla a ocenila mě tituly jako hňup největší co ve 30 stupních lítá jak debil. No uznejte, že za takovou pochvalu to stálo. Poté, co jsem se vydýchala a vychlemtala misku vody, jsme mohly vyrazit dál. Sluníčko ale nemilosrdně pařilo a můj jazyk se protahoval jako Pinocciuv nos. Panička proto uznala, že je čas se otočit a vrátit se domů. Cestou jsme ještě potkaly mou věrnou kopii, teda panička to říkala, mě to jako ridgeback vůbec nepřipadalo, ale panička stále tvrdila, že jako by jsme si z oka vypadly... Aby měla radost, tak jsem jí u toho divnýho psa aspoň zapózovala...

Po nějaké té hodince jsme konečně dorazily k našemu rybníčku a mou radost z vody a zchlazení vám ani nemusím popisovat. Tentokrát jsme se zdržely déle a stálo to za to. Cíle jsme tedy nedosáhly, ale výlet to byl krásnej.

Paničko, děkuji za super odpoledne a slibuju, že příště už se nebudu tak honit, abychom se na tu zříceninu mohly mrknout!

(Zbytek fotek: www.famezkorycanskychskal.rajce.idnes.cz/12._mesic )