Jak to všechno začalo

Psa jsem chtěla odjakživa. Co moje pamět sahá, vždycky jsem prosila a tajně snila o psím kamarádovi. Jako dítě jsem lezla po čtyřech a  štěkala - když už psa nemůžu mít, tak se jím aspoň stanu :o)  Moje sny zůstaly nenaplněny až do mé dospělosti. Pak konečně nastal ten osudný den, kdy se rodiče měli přestěhovat do nového domu a mě se tak otevíral prostor pro splnění té dávné touhy. Znala jsem nazpamět snad všechny webové stránky chovných stanic, probírala jsem se jimi pořád dokola. Chtěla jsem si vzít štěňátko na letní prázdniny, abych mohla být neustále jen s ním. A tak jsem zavítala i na stránky rodiny Krajánkových. Zrovinka se jim narodilo 13 malých kuliček. Všechny vypadaly jako krysičky. Hned druhý den jsem ale odjížděla na dovolenou do Tater s mými nejlepšími přáteli, tak jsem stránku zase zavřela a šla se balit. Týden utekl jako voda a společnost dvou skvělých bafanů mě utvrdila v tom, že už nemůžu dále čekat. Sedla jsem k internetu a napsala email. To, že chci fenečku jsem věděla předem. Paní Krajánková mi ještě ten den odepsala, že jsou volné ještě 3. Mezi nimi byla samozřejmě i ta moje - žlutá mašlička.

Předběžně jsme se tedy domluvily, že kolem 4. týdne bych se přijela na miminka podívat, a popřípadě složila zálohu a štěňátko by bylo moje. Nastalo pekelné čekání. Dny se vlekly, čas neubíhal. Celé dny jsem trávila přilepená u počítače a čekala na každou novou fotku. V druhém týdnu byla naše volba zpečetěna. Naše miminko ukázalo svou pravou tvář a my všichni se zamilovali.

Následoval také výběr jména. Dostala jsem možnost si jméno vybrat podle sebe. Nojo, ale co vymyslet na písmeno "F". Napadala mě jen Fifinka a to jsem přece svému vznešenému RR nemohla udělat. Po dlouhém vybírání se do užšího kola dostala Febee (čti Fíbí), Face (čti Fejs) a Fame (čti Fejm). Fame to vyhrála i díky svému, mnohé napovídajíc, významu (anglicky sláva, věhlas, proslulost). Jméno by tedy bylo. Nic netušíc žlutá mašlička se přes noc změnila na Fame z Korycanských skal.

Oslintávání počítače nebralo konce a pak už KONEČNĚ nastal den D a my se vydali za Prahu k rodině Krajánkových. První shledání s miminky se snad ani nedá popsat. Možná jen jediným slovem: nádhera! Bonynka jako vzorná maminka dávala té své smečce zrovna napít a my jen nevěřícně sledovali tu bandu malých piraní, jak se cpou k cecíkům.

Všichni Krajánkovic byli neuvěřitelně milí, vstřícní a my měli za chvíli pocit, že je známe už řadu let. Nebylo tedy divu, že jsme na návštěvě ztvrdli asi 4 hodiny. Kdo by ale taky od těch drobečků odcházel, že? Krásně voněli, vrněli, spinkali, hráli si a člověk nabýval dojmu, že si je musí odvézt všechny. Ve chvilce, kdy jsem poprvé vzala Faminku do náruče, třesoucíma rukama ji přitiskla, jsem ale věděla, že tohle je to MOJE, moje vytoužené psí miminko.

Zvednout se a odjet chtělo hodně síly. Moje nově probuzené "mateřské" instinkty velely, že tam toho drobečka nemůžu zanechat napospat těm malým lumpům, kteří jí nenechají ani jeden malý cecík k napití :o)  Famášek se ale už v té době projevovala jako velká bojovnice a se slibem, že to všechno zvládne i beze mě, nezbylo nic jiného, než čekat ty další nekonečné 3 týdny než bude úplně a navždy moje.

Asi nemusím popisovat, jak dlouhé týdny to byly. Krajánci mě sice zasobovali informacemi, fotkami a vyprávěním, ale stejně! No nakonec jsem se ale dočkala! Byl tu NÁŠ den, můj a Fame. Když jsme přijeli, čekalo nás neuvěřitelné přivítání. Banda zrzavců se na nás vrhla takovým způsobem, že jsme nevěděli, koho chytit dřív. Fame už měla sbalený svůj batůžek na cestu a protože nás čekala dlouhá cesta, zanedlouho jsme se zvedli k odchodu. Na pocit, kdy jsem ji nesla v náručí do auta, nikdy nezapomenu. Neuvěřitelná radost se mísila s pocitem zodpovědnosti, že si právě odnáším živého tvorečka, který je odkázán jen na mě. A že ho nikdy nesmím zklamat. Fame celou cestu v autě prospala. Teď už vím, že to byla na mě ušitá bouda. Herečka jedna. Dělala, jaké bude hodné a spavé miminko :o)

A tak jsme dojeli domů. Faminka se projevila jako šikulka největší a hned po vypuštění na travičku udělala loužičku. Slavnostně jsem jí dávala piškotek, který ale vyplivla a šla radši kousek dál čmuchat do trávy. A tak začal náš společný život. Plný radosti, štěstí, zábavy, nových zážitků, ale i starostí a nervů. Ale tak to má být. Tak ať nám to klape ještě moc a moc let!

Velké poděkování patří celé rodině Krajánkových, za jejich skvělý a vstřícný přístup! Bonynce, za to, že mi dala to, na co jsem celý život čekala! A všem, kteří to se mnou do té doby (a vlastně i teď) vydrželi!