Dvě Viktorky u splavu

Jedno krásné a horké odpoledne se panička domluvila s tetou Katkou a její Larou, že vyrazíme na prochajdu. A protože jsme ještě byly nepojízdné, vydaly jsme se na autobusovou zastávku. Během týdne bez kamaráda Lanoska jsem si natolik zvykla cestovat MHD, že jsem s tím neměla nejmenší problém. Dorazily jsme tedy na sraz a vydaly se na cestu. Protože bylo opravdu véééliké teplo, zastavily jsme po chvíli na občerstvení. Já jsem na pití neměla ani pomyšleni, a tak jsem začala provokovat Laru ke hře, ale ta na mě jaksi neměla náladu a tak místo honičky jen grčela. A to jsem se tááák snažila se ji zalíbit.

Po chvíli jsme se zvedly k odchodu. Paničky nám slibovaly koupačku a já už se nemohla dočkat vodičky. Bylo vážně vedro a cesta vedla po asfaltu a sluníčku. Ale aspoň jsme se procvičila v chození přes město, a že když kolem nás jezdí auta, tak se musím hezky držet na chodníku u paničky. A tak jsme ťapkaly a ťapkaly, až jsme došly k řece. Sotva jsem ji uviděla, začala jsem přemýšlet, kudy bych se tak dostala dolů a svlažila rozpálené tlapky. Panička ale slibovala, že kousek dál to bude lepší a tak jsem šla. A skutečně bylo! Nádherný splav, ostrůvek, nízká i hluboká voda. Co víc si přát. Teta Kačka vyndala z batůžku aportek, protože Lara jinak než na povel do vody nejde. Mě nemusely ani pobízet a už jsem plavala jako vydra. Panička mě dokonce musela na chvíli odchytit, aby se Lara k aportu vůbec dostala a tím se taky osvěžila.

Studená vodička nás obě ochladila a vyburcovala k honicím akcím. A tak jsme lítaly nahoru a dolů, honily se přes vodičku a uživaly si krásného odpoledne. Lákala jsem Larušku do hloubky, ale ani s klacíkem jsem ji neudolala. Ona prostě dál než po kotníky nepůjde. A tak jsem si párkrát zaplavala sama a pak už jsem nechtěla trhat partu a držela se taky v nízké vodě. Panička mi to ale vynahrazovala oblíbenou zábavou - šplíchaním vodičky. A tak jsem si zase střihla pár svých vodních výskoků tetě Kačce pro radost. A našla jsem si čas i na pózování.

Nasvačily jsme se travičky, okousaly pár klacíků, vydováděly se ve vodičce a už byl čas jít domů. Vracely jsme se kolem řeky, takže nám cesta příjemně ubíhala a už jsme stály na zastávce a čekaly na autobus domů. A protože byl poloprázdný, mohla jsem se rozvalit podle libosti. Však taky cesta trvala asi 15 minut, tak kdo by si nelehnul :-)

Další fotky z našich vodních hrátek: www.famezkorycanskychskal.rajce.idnes.cz/14._mesic