Italské dobrodrůžo

Vodítko... postroj... kokina... co toto... no jasněěě, jede se na výlet! Jupííí, juchůůů, tralalááá! Vyrážíme. Kampak to asi dneska bude? "Dneska by mohlo být vidět docela daleko, že? Kolik to má asi tak schodů?" ptá se panička. Hltám všechny informace a skládám indicie jako puzzle... Batoh se zásobama, pití, schody, výlet, daleko, výhled... No to mě podrž! Jasně, vždyť o tom nám nedávno štěkal ten italskej třasořitník na výběhu - jedeme na tu slavnou věž v Pise! Do Itálie! Panečku, to budou všichni koukat, až jim řeknu, kde jsem to byla! Ponořena do svých myšlenek málem zaspím, že už zastavujeme a panička otevírá dveře. Tak brzo? To mi nějak nehraje. Nedůvěřivě vystupuju a rozjlížím se kolem... Zaposlouchám se do okolního blafání - no ty bláááho - já jsem MULTILEGUÁLNÍ - já rozumím těm itaským čoklům! Než stačím vyjít z úžasu, spadne mi čelist podruhé - zvednu oči  nebi - je tam! A v celé své kráse!

Popoháním paničku, ježíííš tak pohni, necvakej a pooojď, já už se chci mrknout. A tak jdeme. To je schodů, to je schodů... zas tak spěchat jsme teda nemusely... Kolem nás proudí davy a já se rázem stávám hvězdou dne: "Jéé, dívej na pejska, jak šlape." Hodím jen samozřejmý úsměv, však nejsem žádný Béčko... Noo, jen tak mezi náma - nožky už mi slábnou a kdyby se ta blbá věž pořád tak nekymácela!!! Jednomu se z toho fakt dělá šoufl. V půlce se zastavujeme. Panička fotí. Já s nadějí počítám, že už nás čeká jen jedno patro...

Jeden, dva, tři, čtyři ... dál už to neumím, tak znova - jeden, dva, tři, čtyři ... jupííí jsme na vrcholkuuu! Ježiši kriste to je výška! Pomoóóc, vy tam dole, vyndejte si pláštěnky, asi budu blinkááát... Nedívej se dolů, nedívej se dolů - sakra a kam se mám dívat, když jsem tisíc milion padesát metrů nad zemí???!!! Tuhne mi úsměv, samozřejmě předstíram, že jen díky tomu větru, co nám fičí do tváře. "Tak co říkáš, Mačáto, dobrej výhled, ne?" tlemí se panička. Noo, jak pro koho. Hele, tak ses podívala a jdeme dolů, ne? Jak fotit, s kým fotit? Ať si koupí svýho psa, když se chce fotit! Hele, milá zlatá, buď si tu jak dlouho chceš, já toho mám plný špičáky, jdu dolů! Ajajajajaj, to je sešup! No tak jak říkáš, paničko, ještě zůstaneme. No jak já toto slezu?! Házím očkem po okolních lidech... "Dolů se asi bojí, že?" frkne jeden Makarón. Kdo se u tebe bojí, ty Špageto?! Sleduj a uč se. Zatnu zuby, zavřu oči a jdu na to!

Uuuuufffffff, jsem dole, já jsem dolééé a ŽIJUUU !!! Jsem na sebe náležitě pyšná :-) Jen co ucítím pevnou půdu pod nohama, vrátí se mi chuť do objevování. Však toho musím prozkoumat co nejvíc, ať mám co vyprávět. Ale řeknu vám, není nad ty naše krásné lesy. Tady samej písek, jednoho pálí packy, zrnka vyndávám ze stoliček ještě teď, vedro jako v prd..., chci říct v peci - nic pro mě...

 A tak se ani moc nezlobím, když mě panička po celodenní honičce naloží do auta, a se západem sluníčka v zádech zamíříme domůůů...
Dobrou noc!