JUMP TANDEM aneb jak se plní sny

Skočit z letadla padákem - pro někoho šílenství, pro někoho hazard, pro mě obrovská výzva a touha po nevšedním zážitku. Pořád jsem ale zůstávala jen u snění. Až jednoho dne mi přišla na ICQ zpráva: "Jdu si skočit tandem." Byla od mé mamky. "Cožééé, já chci takýýý!!!" A tak slovo dalo slovo, do celé akce jsme navezly ještě ségru Lenču, která tak nadšená představou skočit ze 4 tisíc metrů nebyla, nicméně se projevila jako pravá hrdinka a šla do toho s náma.

9.8.2009 na letišti v Prostějově začal náš velký den. Chvilku po našem příjezdu dorazila i morální podpora - moji drazí novomanžílci Borkovi - jste zlatíčka. Vyplnily jsme formuláře, že všechno bereme na sebe a kdyby něco, tak nic... a čekaly jsme na náš let.

Start se trošku opozdil, ale nám to nevadilo, počasí bylo ukázkové - ani teplo, ani zima - mohlo bý malinko jasněji, ale nakonec jsme viděly, co jsme chtěly. Než na nás došla řada, stihli jsme si poplkat, pocvičit úžasnou fenečku, kochat se přistávajícími parašutisty i polonahými Italy ;o)  Pak už nás svolali dovnitř, kde jsme dostaly apartní uniformy.

Postupně přicházeli tandemisti a rozebírali si jednoho po druhém, aby je mohli začít zapínat do postroje. Na mě nikdo nezbyl, nebo mě možná nikdo nechtěl :o)  Nakonec jsem se však dočkala taky a rozhodně jsem nelitovala. S Pavlem jsme se hecovali od samého začátku a mě tak přešla ta lehká nervozita a lechtání v břichu. Abych mu ukázala, jaká jsem frajárka, domluvili jsme na několika přemetech a saltíčkách během volného pádu - nakonec, když už, tak už :o)  Vybaveny intrukcemi, co máme vlastně dělat, jsme se šly rozloučit... Náš velký zážitek právě začínal...

Letadýlko Káně už bylo připraveno a nám nezbylo než nastoupit. Hrozně jsem se těšila. Uvnitř bylo vedro na padnutí, ale se stoupající výškou se postupně ochlazovalo. Dostat se do 4 tisíc metrů trvalo docela dlouho, ale napětí a velké očekávání mi příjemně ukracoval pokec s mým "parťákem". Až teda na pár poznámek typu: "Tyjo, jak překročíme 3 tisíce metrů, tak se vždycky začnu hrozně bát!"  Samozřejmě jsem házela ramena, že jááá se teda nebojím ani trochu. Byla to pravda jen napůl. Nebála jsem se výšky, nebála jsem se skoku, jen toho neznáma. Ale stejně nebylo moc času o tom přemýšlet. Naše cílová výška se blížila, Pavel mi ještě jednou zkontroloval všechny popruhy a připnul si mě k sobě. Dost na těsno :o)  Až jsem ho litovala, že váhový limit pro tandem je 110 kg. U mě si tedy liboval, jaké má na klíně pírko. Ještě proběhla kontrola brýlí, zastrčení vlasů pod šátek a poslední otázka: "Tak jdeme na to?" "JOOOO, jdeme!" Plácli jsme si. Nebylo zbytí. Šli jsme skákat.

Pohled ze dveří letadla byl... nepopsatelný. Trval ovšem tak strašně krátce, že se mi jen těžko vybavuje. Pak už mě jen cosi chladného vcuclo, točila jsem se ze strany na stranu a nemohla myslet. Ani nevím, jestli jsem ječela. Nejspíš ne. Ten tlak vzduchu byl tak silný, že nedovolal nic. Bylo to nádherný. Studený. Surový. Úžasný. Vůbec mi nepřišlo, že se přibližujeme k zemi. Měla jsem pocit, že stojíme na místě. Čas se zastavil, země se přestala otáčet. Pavel mi chytil ruce a plavali jsme vzduchem. Paráda. Dělali jsme blbinky, ale proti vzduchu nešlo bojovat. Snažila jsem se ho zatlačit dolů, ale hrál si se mnou jako s panenkou. Byla to nejzvláštnější minuta mého života. Pak se otevřel padák. Netrhlo to, jsem jsme se trošku zhoupli. Hluk, tlak a svištění ustalo. Zastavili jsme se v protoru. Najednou bylo všude kolem teplo, ticho a klidno. "Tak cóóo??? Jaký to bylo?" Nevěděla jsem, co na to říct. Marně jsem vzpomínala na všechny přídavný jména. Ani jedno tomu neodpovídalo. "Úúúúžasnýýýýýýýýý." "Tak co, dáme nějaký vzrůšo?" "Jasněěě, ale ať to stojí za to!" "No tak uvidíme, co v tobě je...," škodolibě se pousmál Pavel a roztočil padák. Udělali jsme několik salt, výkrutů a otoček. Bylo to jako na šíleně rychlé centrifůze, s tisícem metrů pod nohama. Nemělo to chybu. "Já chci ještěěěě..."  "No jak myslíš..."  A točili jsme se zas. Byla to paráda. Pomaloučku jsme klesali a mě bylo jasné, že tento dokonalý zážitek je u konce. Ještě než jsme přistáli, měla jsem v hlavě jediné: chci skákat znova!!! Na zem jsme se snesli jak na obláčku. Pavel vše dobrzdil a já se už jen postavila na nohy. Byli jsme na zemi... Bohužel...

Nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem zpátky, zpátky do té vřavy, zpátky na padák. Mamka už byla na zemi a hned po mě přistála i Lenča. Šly jsme si sundat uniformy a sdělit první dojmy. Mamka byla ze skoku stejně nadšená jako já, Lenča taky - ta ovšem z jiného důvodu - že už je konečně na zemi :o)  Připadala jsem si jako po pořádné dávce drog (ne že bych věděla, jak se po ní člověk cítí, ale jestli ne takto, tak nechápu, proč to ti lidi berou :o)). Před očima se mi míhaly střihy různých obrazů. Třepaly se mi nohy. Nedalo se nic dělat, musela jsem naposledy kouknout na nebe a nastoupit do auta. Ještě o 2 hodiny později, když jsem venčila Famulku, jsem ale cítila ten proud vzduchu a prázdno pod nohama. Trvalo 3 dny, než jsem byla schopná normálně fungovat, aniž bych myslela jen na skákání. Myslela jsem, že není nic lepšího, než si skočit. Ale je - skočit si znovu!!!! A tak už se nemůžu dočkat, až mě znovu bude šlehat vzduch do tváře a proud mi vytěsní z hlavy i tu poslední myšlenku...

Chtěla bych poděkovat mé hrdinské mamině - bez ní bych možná pořád jen snila... teď to dělám taky, ale už to není o nepoznaném :o)

Díky moc Borečkům, že neváhali přijet a dělali nám úžasnou společnost - mám vás moc ráda!!!

A taky bych chtěla poděkovat všem, které můj popsaný zážitek chytl natolik, že už se nemůžou dočkat repete a tak mi z vlastní vůle pošlou na účet 2999 Kč, abych si mohla jumpnout znovaaaa!!! ;o)))

Všechny fotky:

www.famezkorycanskychskal.rajce.idnes.cz/Jump_tandem-9.8.09